Historie plemene

Foxteriér na počátku 19. století

Podle dobových vyobrazení se na počátku 19. století v Anglii v různých psincích vyskytovali teriéři, kteří byli již dnešnímu foxteriérovi velice podobní. Tyto psy je možno považovat za jejich přímé předchůdce.

Na počátku zmiňovaného století byl prominentním chovatelem farář John Russell z Devonshiru, jenž ve své době choval psy velmi podobné foxteriérům. Jeho psi byl určeni výhradně k práci a nikdy nebyli vystavováni. O Russellovi se říkalo, že ho nevzrušovalo, když některý foxteriér měl jeden běh krátký a tři dlouhé. Podstatné pro něho bylo, že odvede svou práci. Fotografie reverenda s jeho psy potvrzují, že se jednalo opravdu o správné teriéry, kteří měli hustou, poněkud drátovitou, spíše kratší srst. Krevní linie moderních foxteriérů však až k těmto psům nevedou.

V souvislosti s foxteriéry jsou uváděny chovy, které vlastnily smečky pod jmény Old Berkshire, Grove, Hall, Oakley, Belvoir, Quorn, Yorkshire a Ainsty. Velmi mnoho teriérů mělo zbarvení „black and tan", tedy černé s tříslovými znaky. Byli ale již i bílí (nezaměňovat se starými „White English“ teriéry) a křížením psů zbarvených „black and tan" s bílými vznikali strakatí, především oblíbení tříbarevní strakáči. Panuje domněnka, že chovatelé příležitostně do chovu přikřížili bígly a bulteriéry. „Beagles“ měli do chovu foxteriérů zanést hezkou tříbarevnost a bulteriéři svůj říz. Postupně se z loveckého psa stal i oblíbený pes společenský.

Díky stoupající oblibě foxteriérů se dokonce leckterému malému bastardovi dostalo rodokmenové pocty. Tak se například dočteme: „Když kolem roku 1860 byl pes bílý a měl černou, hnědou nebo světlou či žíhanou skvrnu a vážil mezi 12 až 30 librami, nazýval se foxteriérem. Když měl příliš velké uši, tak se přistřihly. Když pak stály a nevisely, udělal se na spodní straně řez, takže visely v požadované formě.“

Tímto textem je naznačeno, že velkého boomu se foxteriéři dočkali počátkem padesátých a v šedesátých letech 19. století.

Počátek čistokrevného chovu

Historie dnešního foxteriéra začíná konkrétně v prvních desetiletích 19. století. Vítězné tažení, které jej v určité době učinilo nejoblíbenějším psím plemenem v Anglii, začalo v roce 1860.

Na první anglické výstavě psů, která se pořádala v roce 1859 v Newcastelu, se objevilo několik teriérů „kteří běhali se smečkou“, tedy psů, kteří se spolu s ostatními psy účastili parforsních honů. Mohlo se proto jednat pouze o foxteriéry. Na výstavě v Islingtonu nacházíme o tři roky později zvláštní třídu. Bylo do ní tehdy přihlášeno 20 foxteriérů a vítězem se stal pes Trimmer z Oakley Kennelu. Pes byl zbarven „black and tan" a prý působil poněkud obyčejným dojmem. Průlom tohoto plemene nastal pak ve stejném roce (1862) na výstavě v Birminghamu, kdy foxteriéři ještě platili za „new variety“ krátkosrstého teriéra. Přihlášeno bylo 24 psů, z nichž první cenu získal pes jménem Old Jock majitele Thomase Wottona. Old Jock pocházel po jiném Jockovi a po matce Grove Pepper. Pochybnosti spočívaly v tom, kdo ho odchoval a kdy se narodil, jeho původ vždy zůstal tak trochu neznámý. Druhým v pořadí byl Old Trap ve vlastnictví jakéhosi Bayleye. Tento Trap měl na sedle černou skvrnu, kterou posléze předával svým potomkům. Psi s tmavou hřbetní sedlovou skvrnou byli potom označováni jako „trapmarked“ (poznačeni Trapem). Původ Old Trapa byl podobně nejasný. Říkalo se o něm, že má dva otce, jednoho „oakleyhunda" a jednoho velmi odvážného jménem Tip, který patřil mlynáři v Leicestru. O jeho matce se má za to, že to byla černá fena s tříslovými znaky. Old Trap byl odchován stájníkem plukovníka Arkwrighta. Třetím v pořadí byl pes pana Stephensona Old Jack. O těchto třech psech je později stále řeč, zatímco o vítězné feně, bílé Pepper, není ani zmínka.

Ze starých chovů padesátých let stojí za zmínku teriéři z Cheshire anebo Shropshire. Mezi nimi byli především psi chovatele Donvelle Poola natolik vyrovnaní, že cizí člověk sotva dokázal rozeznat jednoho psa od druhého. Vynikající psi typu „Cheshire Terrier“ choval rovněž již zmíněný Stephenson v Chesteru. O jeho teriérech se říkalo, že to ve skutečnosti jsou bulteriéři s visícíma ušima a kupírovanými ocasy. Zejména pes Tartar ovlivnil podstatnou měrou chov moderního foxteriéra. Tento Tartar byl synem feny Touch, která byla bílá a v půli hlavy měla žlutý znak. Svůj výrazný vzhled a kresbu na hlavě předala synovi Tartarovi. Ten byl oproti své matce nápadně krátký a podsaditý, měl širokou hruď a byl velice svalnatý. Byl také označován jako „Pocket Herkules“ (kapesní Herkules). Jeho silná hlava a osvalenán stehna dávají tušit, že v jeho žilách kolovalo nadbytek bulteriéří krve, Touch byla totiž neznámého původu. Tartar byl poněkud nervózní, ale měl mimořádný „říz“ a proslavil se jako davič krys, kun, hranostajů a jiných malých šelem. Oba jeho synové Tyké a Trumps byli hojně využíváni k plemenitbě, především psa Tyké nacházíme v 70. letech 19. století v rodokmenech mnoha vítězů. Vážil 15 liber a po otci zdědil jednostrannou kresbu na hlavě. Pochvalné zmínky jsou stále ohledně jeho povahy. Byl to pes, který se nenechal ničím zastrašit.

Sedmdesátá léta

Chov foxteriérů sedmdesátých let je postaven v podstatě na dvou psech, kteří v roce 1862 obsadili na výstavě v Birminghamu první a druhé místo. U potomků Old Jockse, tehdejšího vítěze, jsou pochvalné zmínky o vynikajících vlastnostech teriérů, o silných kostech, dobrém svalstvu, dobrých bězích a tvrdých tlapkách. Jejich nedostatkem byla často špatná poloha lopatek, špatné držení uší a poněkud hrubé hlavy.

U potomků Trapa, který byl v Birminghamu druhý, se vyzdvihuje kompaktní, poněkud dhrubší tělesná stavba, dobrá hlava a zvlášť dobré končetiny a tlapky, silné svalstvo stehen, dobře nesený ocas a malé uši. Jako nedostatek se vytýká sklon k širokému hrudníku a ne vždy dobrá srst. Old Trap sám měl značně měkkou srst. Old Jock a Old Trap přispěli do chovu bílých psů svými barevnými hlavami. Nejdůležitějším reprezentantem „Trap chovu“ je bezpochyby Belvoir Joe. Sám značně hrubý pes, ale s malou bílou fenou Vic zplodil nanejvýš důležitého chovného psa Belgrave Joeho.

Belgrave Joe se dožil dvaceti let a ve své době významným způsobem ovlivnil chov foxteriérů, přestože sám nebyl žádným vzorem krásy. Byl ale vynikajícím předavačem dědičného materiálu a stojí téměř za všemi rodokmeny dnešního foxteriéra. Jeho majitelka paní Woottonová jej popisuje následovně: „Pes byl značně velký, měl osmnáct liber nebo více, měl dobrou srst pro lov, rovný ocas, který nosil nad hřbetem, na hlavě a uších byl žíhaný. Žádný výstavní pes nerovnal se ale tomu, co měl představovat, totiž loveckého teriéra a pracanta.“ Paní Woottonová prodala psa v přepočtu za 400 švýcarských franků Luke Turnerovi.

Dalším klíčovým psem sedmdesátých let byl Foiler. V roce 1870 byl odchován v Jewhitemorském psinci. Ze stran otce a matky pocházel z psince Grove. Foiler se nedožil vysokého věku, ale z jeho dcer Dorcas, Folly a Frolic vzešla celá řada vítězů výstav. Jako zvláštní znaky Foilerových potomků se uvádějí velmi husté osrstění, úzká přední část hlavy, která byla dlouhá, ale v žádném případě špičatá. Vytýkána byla upadající záď a tím podmíněné vadné držení ocasu. Mezi potomky Foilera se také vyskytovalo hodně jedinců s jednoduchými nebo dvojitými vlčími drápy.

Tom Horner jako pátého důležitého chovného psa uvádí psa jménem Ch. Orkadian. Významnými chovateli této doby jsou uváděni Francis Redmond, Robert Vicary a major H. Coxe.

Osmdesátá léta

Oblíbenost foxteriéra stoupala rok od roku. Na výstavách nebylo žádnou vzácností 150 až 200 pfoxteriérů. V roce 1872 jich bylo v Nottinghamu k vidění dokonce 276, z toho v otevřené třídě 74 psů a 109 fen.

Ceny za dobrého foxteriéra byly na tehdejší i dnešní dobu značně vysoké. Například za psa jménem Tartar bylo vyplaceno 2700 švýcarských franků, což byl několikanásobek roční mzdy dělníka.

Tyto ceny probudily chovatele, kteří začali provádět chov ve velkém. Tak například jistý Murchinson, který v roce 1870 vlastnil známé psy Jocka, Trapa a Trimmera, měl čas od času v psinci až 200 foxteriérů. Na výstavách se přeli ohledně ideální velikosti. Rady předávané J. R. Vicarym, který po celý svůj život choval foxteriéry, jsou ještě dnes užitečné:

„Začátečník ať se vystříhá malicherností a neztrácí hlavu kvůli hlavám, uším, nohám a tlapkám nebo kvůli jakémukoliv jedinému bodu na úkor ostatních. V úvahu připadá celý pes a ne jen nějaká jeho část... Jako vystavovatel studujte rozhodčí a seznamte se s jejich zvláštními zálibami. Neprovádějte chov podle vzoru, dokud můžete vystavovat svůj cíl, ale podržte si v oku svůj vlastní ideál.“

Hladkosrstí a drsnosrstí

Staří lovci upřednostňovali drsnosrsté teriéry, protože byli údajně ostřejší než hladkosrstí. Ale již Edwards Sydenham byl toho názoru, že je to pravděpodobně mylný závěr. Vždy byli přítomny obě variety srsti a jistě docházelo k jejich prokřížení. Trvalo ale déle, než se dokázal drsnosrstý teriér prosadit na výstavách. V roce 1872 na výstavě v Birminghamu se drsnosrstí foxteriéři poprvé objevili v samostatné třídě, v roce 1873 byli oficiálně uznáni Kennel Clubem. Když v Curzon Hall v Londýně rozhodčí J. Nisbet udělil první cenu drsnosrstému psovi jménem Venture, považovali to mnozí odborníci na foxteriéry za velký přehmat. Venture měl polobratra jménem Tip. Oba pocházeli po Kendalls Tipovi, kterého odchoval Tom Kendalls. Tip byl větší a mohutnější postavy než Venture. Ventureho získal pan Carrick z Carelisle, který jej velmi dobře využil ve svém chovu a odchoval po něm své nejslavnější foxteriéry. Tip byl prodán zakladateli a prvnímu předsedovi Kennel Clubu S. E. Shirleyovi. Old Tipův vnuk Old Jester byl známým chovným psem a zplodil mnoho vítězů. V roce 1881 zvítězil drsnosrtý Tassel na přehlídce Kennel Clubu nad všemi ostatními a coby nejlepší foxteriér obdržel čestnou cenu. Od této doby drsnosrstý foxteriér začal pomalu nad hladkosrstým nabývat převahu. Ceny za drsnosrsté foxteriéry prudce stouply. V roce 1881 zaplatil Harding Cox za jštěně 50 liber šterlinků, což byla na tu dobu horentní suma.

V roce 1888 začal Francis Remond, jeden z nejvýznamnějších chovatelů foxteriérů osmdesátých let, s chovem drsnosrstých foxteriérů. Vystavoval jednu fenu zcela bez úpravy srsti a rozhodčí ji udělil speciální cenu za nejlepšího drsnosrstého foxteriéra. Jeho příklad ale nenalezl následovatele. Klíčovým psem chovu drsnosrstých se stal Meersbook Bristle, syn hladkosrsté feny a drsnosrstého psa. Byl to prý první skutečně dlouhohlavý drsnosrstý foxteriér, navíc vykazoval onu oblíbenou trojbarevnost. Bristle výborně předával žádoucí vlastnosti a stal se otcem mnoha vítězných psů. Původ tohoto psa zůstal vždy sporný. Jeho chovatel Sam Hill to nebral s přesnými záznamy do rodokmenu příliš vážně a neměl kvůli tomu tu nejlepší pověst. Ať už je tomu jakkoli, Bristle předával na své potomky dlouhou hlavou a tříbarevnost a přispěl svým dílem ve velké míře k vzestupu drsnosrtých foxteriérů.

V roce 1893 začala s chovem drsnosrtých foxteriérů též vévodkyně z Newcastlu. Pes Cacker of Notts, kterého odchovala, se stal důležitým mezníkem chovu drsnosrtých foxteriérů. Stojí za mnoha rodokmeny drsnosrtých foxteriérů.

Rok 1924 byl dalším milníkem, byl to rok narození psa jménem Talavera Simon. Došlo k tomu, že vedle potomků tohoto psa vypadali psi narození před Simonem jako staromódní typy. Simon platí za otce moderních drsnosrtých foxteriérů.

Hvězdou mezi drsnosrstými foxteriéry třicátých let 20. století je Gallant Fox z chovatelské stanice Wildoaks paní R. C. Bondyové ze státu New York. Tato chovatelská stanice byla dlouhou dobu špičkou v chovu drsnosrtých foxteriérů.

Žádnému psímu plemeni však neprospělo být módním. Chovatelé a vystavovatelé brzy začali dávat přednost měkčí srsti, protože při úpravě střihem bylo možno více získat, to znamená, že se daly snadněji zakrývat vady. Málo pozornosti se začalo věnovat osobnosti psa a mnozí drsnosrstí foxteriéři byli přemrštěně nervózní a uštěkaní. Přestali být vhodní jako domácí nebo doprovodní psi a přízeň veřejnosti se obrátila k jiným psím plemenům. S foxteriérem je to jako s ostatními psími plemeny: přízeň veřejnosti určuje počet chovaných psů, kvalita chovatelů určuje kvalitu psů.

Foxteriér na kontinentu (v sousedních státech)

Náš chov vždy ovlivňoval především německý, ale i rakouský chov. Je proto nutné zmínit se o vývoji foxteriérů v těchto státech. V Německu se první foxteriér objevil v Hannoveru roku 1887. V roce 1890 bylo na výstavě v Berlíně vystavováno již 89 foxteriérů. V roce 1889 byl založen Německý klub chovatelů foxteriérů (Deutscher Foxterrier Klub). V roce 1890 byl v Mnichově založen druhý klub (Foxterrier Klub München) a v roce 1909 byl založen Spolek chovatelů foxteriérů (Foxteriér Züchter Verein), který byl později přejmenován na speciální klub (Fachschaft für Foxterrier). Spolek chovatelů foxteriérů začal od roku 1910 vydávat speciální měsíčník Der Foxterrier, který je znám i mnohým našim členům a který vychází dodnes.

Němečtí chovatelé nepřestali zdokonalovat své chovy novými anglickými importy. Byli dovezeni mj. hladkosrstí Handy Manher, Ch. Mimulus, Handy Minegold a drsnosrstí Manville Electric Wire, Handy Meteor, Handy Masthead, Miss Wire aj.

Zatímco se hladkosrstí vyvíjeli rovnoměrným tempem, vývoj drsnosrstých stále čekal na své pravé zakladatele. Šťastný kup se těsně po první světové válce podařil německému chovateli Piesbergenovi tím, že dovezl z Anglie drsnosrsté psy Ch. Usksidera a Ch. Watteau Spellbindera, kteří se stali v Německu tím, čím v Anglii ve stejné době Ch. Talavera Simon. Mezi první a druhou světovou válkou se podařilo německým chovatelům dovést také významné hladkosrsté foxteriery, jako Ch. Caravan Crowa, Ch. Ringstone Ritu, Hermon Dividenda, Molten Meddlera, Letcombe Lilta nebo Croyland Correctora. V drsných to byli Knockout of Paignton (otec Challengera), Croyland Challenger (otec Makelle v. Löschna), Groyland Chieftain Crusader of Pool, Wellescote Bramble, Grandon Masterman, Ripiti Reynard, Ripiti Re Controll, Culverbrokk Tackle, Ivan of Our Friends Home, Castlecroft Commander a jiní.

K novému velkému rozmachu v chovu foxteriérů dochází po druhé světové válce. Z hladkosrstých se však nepodařilo dovést významné psy a celý chov z velké části pokračuje s dosavadními liniemi. U drsnosrstých však dochází k neustálému importování nových jedinců, kteří krevně navazují na předválečné předchůdce. Dovoz nových psů nevede již jen snaha udržet krok s Anglií, kde se zatím podařilo zdokonalit požadovaný exteriér až do neuvěřitelných extrémů, ale působí zde i konkurenční boj mnoha německých chovatelů a snaha o výstavní a chovatelské prvenství. To způsobilo, že po druhé světové válce byli do NSR dovezeni významní drsnosrstí psi, kteří vedli nejmodernější krev anglických foxteriérů: světový vítěz Floric Foxhunter, Whitwyre Metalic, Roundway Bellringer, Newmaidley Onlooker, Fluelinof Falstaff, Wyrecliff Travella Strikeliks, Gay Gordon, Ryburn Dalesman a jiní.

Ve stejné době jako v Německu dochází k rozšiřování foxteriérů i v Rakousku. Je nutno si uvědomit, že se jedná o Rakousko-Uhersko a tedy o chovy, ke kterým jsme měli jistě blízko. Velký rozmach a rychle stoupající popularita foxteriérů podnítila některé chovatele v Rakousku v roce 1895 k založení speciálního klubu, v roce 1900 pak k postavení první umělé nory. Nelze přejít bez povšimnutí, že v historii rakouského klubu není zapomenuto na velkého příznivce a chovatele tohoto plemene Františka Jandíka (chov Janova Hora), který před první světovou válkou působil ve Vídni a byl jedním ze zakladatelů rakouského klubu.

Z mnohých importů, které dovezli rakouští chovatelé a které mají také velký význam pro náš český (československý) chov, je nutno uvést z hladkosrstých Ch. Dusky Tennera, Ch. Detektora a z drsnosrstých Tetrarchs Replicu, Clonmel Superbuse, Wycote Collegiana, Wycote Dictatora a v roce 1933 imporovaného Ch. Amblecote Not So Dustyho (majitel Dr. Ogrinz, chov Styria, posuzoval foxteriéry na I. mezinárodní výstavě v roce 1959 v Liberci).

Po druhé světové válce importoval do Rakouska nový chovný materiál jak hladkosrstých, tak drsnosrstých pouze Dr. Ogrinz, od něhož pochází drsnosrstý pes Regent Styria z oboustranně anglických rodičů.

Autor: IN
Přečteno: 600x
Vydáno: 10.7.2019



Zpět

Další články v kategorii

Historie plemen a klubu, období 2009 - 2018
Historie plemen a klubu, období 2019 -
Historie plemen a klubu, období 1999 - 2008
Historie plemen a klubu, období 1989 -1998
Historie plemen a klubu, období 1969 -1988